Spontánní pneumothorax
Po zralé úvaze jsem se konečně uvolil sepsat něco o tomto onemocnění, které vlastně ani tak není úplně onemocněním, jako spíš nezaviněným úrazem. Tuhle patálii jsem si zase musel vylosovat za nějaký zásluhy; to bych nejspíš nebyl já, abych neměl nějaké ty extra vuřty. Nejdřív mi přišlo pitomý rozpitvávat vlastní nemoci na internetu, jenže na druhou stranu jsem sám nenašel žádné praktické zkušenosti podobných šťastlivců, abych vůbec věděl, co pro mě léčba a náprava bude znamenat. Takže jediný cíl tohoto zápisku je ten, že třeba poslouží někomu, komu křupne v plíci a začíná panikařit z představy flexou rozvráceného hrudního koše. Má rada na začátek: Nepanikařte!
Jak funguje dýchání
Něco o člověku se vyučuje na základní škole, něco pak na střední a pokud se nejedná vyloženě o zdravotnický směr, tak vlastně ani moc nevíme, jak něco tak samozřejmého, jako je nádech a výdech, funguje. Pokusím se to hodně zjednodušeně vysvětlit, lékař by mě samozřejmě poslal s pětkou sednout do zadní lavice.
V hrudním koši se nachází hrudní dutina a ta je vystlána pleurou, neboli pohrudnicí (pleura parietalis). Plíce jsou v dutině poměrně volně uložené a každou plíci obaluje další blána — poplicnice (pleura visceralis). Plochy parietálních a viscerálních blan po sobě při nádechu, výdechu a jiných pohybech trupu kloužou. Komory pravé a levé plíce jsou naštěstí odděleny, nejsou to spojené nádoby.
Plíce jako taková nemá žádné svalstvo, je to úplně bezvládný orgán. Aby neležel jako chcíplotina a mohl se rozpínat a smršťovat, musela příroda vynaleznout úplně jiný trik — v hrudní dutině je podtlak a ten zajišťuje, že plíce je nafouknutá běžným atmosférickým tlakem našeho okolí.
Jednoduše si lze představit celý jev jako při pokusu ve fyzice na základní škole: dobře uzavřený mikrotenový sáček vyplněný vzduchem a třeba molitanovou drtí (pro názornost) se umístí do skleněné nádoby a z té se vysaje vzduch. Skleněná nádoba simuluje hrudní koš s podtlakem, sáček se velmi ochotně rozvine, protože v něm zůstává neměnný tlak předtím vloženého vzduchu. Slovo rozvine si zapamatujme, bude se používat i dále.
Vznik pneumothoraxu
Pneumothorax (označován zkratkou PNO) je jev, kdy v hrudní dutině z nějakého důvodu opadne podtlak a plíce zkolabuje. Otevřený PNO znamená, že vám někdo propíchl hrudník mečem, tlak se vyrovnal a plíce (třeba i zcela neporušená) zkolabovala. Uzavřený PNO znamená, že poplicnice obalující plíci praskla a vzduch, který jste vdechli, vnikl do hrudní dutiny a tam opět poklesl (nebo úplně zanikl) podtlak = plíce v menší či větší míře zkolabovala.
Nyní se bavíme o tom uzavřeném, který se umí stát i bohužel spontánně. Jen tak. Sedíte v křesle a *lup*. Spíte a *lup*. Nebo ani nic a … *křup*. Legrační, že? SPNO si nevybírá. Přijde na kuřáka, nekuřáka, sportovce, lenochoda, biomatku, pivootce. O něco lepší šanci na setkání s touto příhodou mají vysocí mladí mužové. Děkuji pěkně: 188 cm a 32 let. Stále ovšem platí: Nepanikařte!
Vlevo: první parciální PNO, velice zajímavý rozsah. Vpravo recidiva po roce a půl — vrcholový PNO.
Na RTG snímku se porucha projeví tak, že hrudní dutina není zcela vyplněna prokrvenou plící, ale jen vzduchem, cévy chybí.
1. příhoda (neboli ataka)
Poprvé se to stalo den poté, co jsem 2× vylezl na kopec Dachstein, ale trapně ne námahou na stěně, ale doma odpoledne po práci při běžném úklidu. Projev nebyl nijak dramatický, prostě jen náhlá dechová nedostatečnost, zvláštní pocit, jako když se nadechnete třeba z legrace ze sifonové nebo šlehačkové lahve — něco v plicích máte, ale na uspokojivé nadechnutí to není. Žádná extra bolest, žádné dramatické stavy. Prostě jen horší dýchání a mírné píchání v boku, jako když se přejíte a jdete si zaběhat. V ten moment mě samozřejmě vůbec nenapadlo, o co jde. Nechal jsem to být a celý pracovní týden jsem chodil (tak trochu zadýchaně) do práce.
V pátek už mi to nedalo a zašel jsem si k lékaři. Snímek pořízený pomocí Roentgenova zázračného aparátu ukázal jasně na parciální (do 60 % kolapsu plíce) SPNO a bylo mi oznámeno, že se jedná o stav klasifikovaný jako život ohrožující a tudíž s nutností okamžitého řešení. Porušil jsem už zmiňovanou radu a začal (zbytečně) panikařit.
Hospitalizace v Motole ještě týž den přinesla trochu více informací a hlavně rychlý sled akcí, které vedly k vyřešení problému. Navečer příjem na chirurgické oddělení a ještě tu noc drenáž hrudní dutiny. To je takový vtipný zákrok, prováděný na malém či velkém operačním sále pouze v lokální anestezii mezokainem a spočívá v tom, že se malou incizí (velikost na 1-2 stehy) zavede do hrudníku drén, a to do oblasti, kde se uvnitř nachází přebytečný vzduch. Drén je obyčejná pružná plastová trubička o průměru cca 8-10 mm. Jde to přežít, není to horší, než vytržení zubu. Drenáž je následně ihned napojena na odsávací systém, který je zavedený po celé nemocnici v konzolích a je opět nastolen podtlak v hrudní dutině. Plíce se téměř okamžitě rozvíjí.
Ilustrace incizí
S touto bižuterií se pak pacient poflakuje na oddělení asi tak 7 dnů, přičemž se průběžně kontroluje na RTG, jestli se plíce rozvinula správně, postupně se odsávání odpojuje, ubírají se části drénu a když je všechno v pořádku, tak se nakonec jedním rychlým chvatem drén vytáhne a připraveným šitím incize zajistí. Tradá domů.
Po vypuštění z péče chirurgů se pokračuje cca jednoměsíční rekonvalescencí na neschopence s omezením nic těžkého nezvedat, nekýchat, dávat na sebe bacha. Po uplynutí ochranné lhůty opatrně návrat ke sportu a běžným aktivitám.
A prognóza? Buď budete mít štěstí a už vás to nikdy nepotká, anebo si vytáhnete zase tu posranější kartu a dojde k recidivě. Kdy? Za týden, za měsíc, za tři roky, kdykoliv.
2. (a případně n-tá) příhoda
Ano, správně, vytáhl jsem si tu posranější kartu a k recidivě došlo po 20 měsících na stejné straně. Rozsah byl menší, jen vrcholový, ale přeci jen — byl tam. Ani nevím kdy se to přihodilo, zcela suše se mi to překrylo s několikadenní drobnou bolestí zad a nepostřehl jsem moment vzniku. Ani dýchání nebylo omezeno. Jen zas to známé píchání pod klíční kostí a přesýpání bubliny při předklonu. A to už jsem věděl, co bude následovat, takže sbalit věci, instruovat rodinu ke krmení chlebového kvásku Karla v lednici, a *frnk* na plicní a do Motola.
Druhá příhoda se bohužel už řeší radikálněji, protože je jasné, že to nebylo samo sebou. Ke slovu přichází takzvaná videotorakoskopie (VTS), která se provádí v úplné anestezii (zázrak totálního zatmění Propofol). Při VTS se do hrudníku zavedou drobnými vpichy kamera a stapler, což jsou tenké nástroje (jako při laparoskopii) a těmi se hledá a ošetřuje slabé místo na plíci. Ošetření spočívá v jednom či v kombinaci těchto úkonů:
- resekce (vystřižení) plicní tkáně, která působí praskání na povrchu u poplicnice, většinou jsou to takzvané plicní buly, takové bublinky či puchýřky
- abraze pohrudnice - rozrušení povrchu parietální pleury
- pleurektomie — odstranění části poplicnice
Celé to směřuje k tomu, že plíce se přihojí k rozrušené stěně hrudní dutiny a nemá tam pak co praskat. Samozřejmostí je drenáž s udržováním podtlaku odsáváním.
Zákrok je krátký, za hodinku je hotový a následuje 1 nebo více dní na JIP, poté standardní lůžkové oddělení. Nebolí to nijak strašně, analgetik dostanete dosytosti, a to včetně fantastických opiátů, které způsobují cementové spaní. Průběžně se sleduje stav na RTG a jde-li vše bez komplikací, proběhne opět tradiční tahání drénů (v podstatě přímo na posteli), šití a odchod domů k rekonvalescenci.
Blbý je, když vám díry po drénech zašijou špatně jako mně, a užijete si i onen otevřený PNO, jako když vás někdo propíchne tím mečem — vzduch vnikne do dutiny zvenčí a místo abyste byli za hodinu doma, jste za hodinu znovu na sále k zavedení dalšího drénu zase novou dírou mezi žebra s vidinou dalšího týdne na oddělení. Lahoda.
Obtíže a snesitelnost
Celé je to otravné, přicházíte třeba o dovolenou, o plány, které jste měli nalinkované, o peníze, které jste si mohli místo hospitalizace vydělat, ale dá se to vydržet. Samotné chirurgické zákroky jsou opravdu v pohodě, akorát se hodně rozruší mezižeberní svalstvo a laterální nervová vedení, takže se dostavuje buď přecitlivělost a/nebo úplná necitlivost kůže na břiše a hrudníku, ovšem jen na postižené straně. Od těchto stavů uleví třeba homeopatika.
Největší náklad ovšem dostává samozřejmě psychika, protože nikdy nevíte, kdy a zda vůbec přijde n-tá příhoda a s ní i dalších X děr do hrudníku.
Hodně štěstí, ať se vám tohle všechno vyhne.