Deník mucholapky

Já vím, je to asi trochu švihlý psát o svojí kytce, ale já ji mám rád a postupem času k ní držím čím dál tím větší respekt za to, co všechno v mé péči přežila, jak mě učí a nepřestává překvapovat. A taky o ní píšu pro svého báječného bratrance Plcha, který zálibu v karnivorózních trifidech nalezl ještě dříve, než já, a se kterým se vídám mnohem méně, než by bylo záhodno.

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je běžná začátečnická masožravka, která se dostane do péče nezkušeného nepěstitele často velmi nečekaně a bez varování. A nejinak tomu bylo u mne.

V den třicátých narozenin vyrukovala na fousatou klávesnici tehdy v rámci kolegiální slušnosti a snad i nějakých sympatií parta milých spolupracovnic z účtárny a přinesla krásný qwětník se zmíněnou mucholapkou, že se tedy tímto stávám masožravkářem. Moc pěkně jsem poděkoval (dojat) a jak to tak s každou novou disciplínou dělávám, začal jsem si opatřovat informace o tom, co se s takovou potvorou vlastně dělá.

Takže: mucholapka podivná je drobná rostlinka ze subtropických krajů Severní a Jižní Karolíny, je velmi atraktivní svými notoricky známými zaklapávacími pastmi s drapáky, většina začátečníků ji umoří věčným zaklapáváním, krmením hamburgery a čokoládou či nesprávnou zálivkou a hnojením. Ve volné přírodě jí moc není, ale díky atraktivitě je její genofond bohatě zálohován u domácích pěstitelů. Daří se jí v lehkých sterilních rašelinových půdách s nízkým pH vyloženě chudých na živiny, takže k získání potřebného množství cukrů potřebuje enormní množství světla, aby z chudých půd něco vyždímala. Dusíkový příjem si nachytaným hmyzem pouze vylepšuje, není na něm závislá. Zálivka se provádí destilovanou či dešťovou vodou, která nezvyšuje rozpuštěnými solemi pH substrátu směrem do zásaditých hodnot.

Fáze I: kancl

S mucholapkou v patřičně reprezentativní supermarketové prodejní kondici jsem se hodlal těšit, a tak jsem jí vyhradil místo na svém ajťáckém pracovním stole, a věda, že přísun světla musí být větší, než dokáže zajistit bídný světlík ve stropě openspace prostoru, umístil jsem nad ni 15 W úsporku. Udržoval jsem ji ve stavu, ve kterém by ji mohli obdivovat i ostatní spolupracovníci, ale těm bylo to divné zelí buřt. Ostatně jako většina toho, čím se zabývám. Žiju si spokojeně ve svém světě a docela se mi zazdálo, že by tam mohly patřit i tyto botanické podivuhodnosti.

Pochlubil jsem se svým dárkem Plchovi, který mi doplnil ještě další cenné informace, ale posmutněle konstatoval, že prostě nedokáže přes veškeré snahy udržet žádný exemplář na živu déle, než pár sezón. Ale fandil mi. Přidal mi i krásné a odolné Pinguiculy, které mi dělaly pár let také radost.

Při čtení zkušeností ostatních pěstitelů jsem zhruba v poměru 50:50 narážel na dva tábory: jedni tvrdí, že pěstování je jednoduché a při dodržení základních pokynů mouchožrout normálně prospívá. Ti druzí lomí rukama a jen sledují, jak jim svěřenci blednou a černají.

Po dobou dvou let mi v mém začátečnickém štěstí mucholapka vyloženě zářila. Ochotně vybalovala pasti ve tvarech dle ročních období, občas nasadila na květ (což není známkou dobrého pěstitele, mucholapka to i za cenu značného vysílení dělá ochotně klidně dvakrát do roka). Byl to dobrý pocit. Ale pořád jsem měl pocit, že to může být pomíjivý stav a že pouhé zalévání a přisvěcování nemusí stačit, chtěl jsem mít podchycenou katastrofu ještě dřív, než začne.

Fáze II: serverovna

Žádné varovné signály, že by něco mělo být špatně, se stále nedostavovaly, ale nedalo mi to, chtěl jsem rostlině dopřát pro jistotu více přirozeného světla. Hlavně proto, aby se mohla orientovat v roce dle délky dne a věděla, jestli je zima nebo léto.

Zajistit dostatek fotonů masožravé rostlině není žádná legrace. Buď ji musí pěstitel smažit pod umělým zdrojem, nebo musí najít parapet na domu na takové světové straně, na kterou svítí slunce většinu dne, anebo ji přímo vysadit do zahradního rašeliniště. Na vystavení exempláře ven jsem neměl coby začátečník odvahu (což se ukázalo být později jako docela zbytečné) a vymyslel stanoviště: firemní serverovna má světlík o rozměrech cca 120×120×80 cm a ten je čistě bíle vymalován. Světlo je tam rozptýlené a není ničím utlumené, nejsou tam žádné stíny — co svítí venku, to svítí vlastně i uvnitř. Místnost je celoročně klimatizovaná a čistá.

Mucholapka šla tedy na nejvrchnější polici, která zasahovala až přímo do světlíku. Zálivku jsem prováděl jednou týdně stále destilovanou vodou do podmisky, což vycházelo tak akorát, aby stihl substrát vždycky trošku proschnout. A světe div se — i v serverovně prospívala báječně! Je to divné, ale i v místnosti bez jakýchkoliv živin si nalovila drobné mušky. Nakonec jí byl plný květináček, v podstatě už nešlo ani poznat, kolik odnoží vytvořila. Bylo jí už tolik, že si říkala o umravnění. A to znamenalo pustit se do přesazování. Zvládnu to? Určitě to pokazím!

Inu, první přesazování nedopadlo ani katastrofálně, ani výborně. Po opatrném rozebrání podlouhlých cibulek s drátkovitými kořínky jsem napočítal čtyři samostatné jedince, jednoho hlavního a tři menší. Ty malé jsem odsadil do samostatných květníků, některé rozdal, ale pokud můžu mluvit za ty, které jsem si nechal, tak nepřežili. Ale hlavní masorád přežil, a to bylo důležité. Další dvě sezóny se měla moje mucholapka v serverovně očividně dobře.

Bohužel jsem pak udělal jednu chybu, která se projevila sice pomalu, ale jistě: chodil jsem si pro destilku do technické místnosti, kde se v destilační koloně vařila pro baterie elektromotorů. Načepoval jsem si zase svůj obligátní 5 l kanystr, jenže až po několika měsících dle konduktometru a uvadajícího stavu mucholapky jsem zjistil, že jsem si nenatočil z převařeného zásobníku, ale ze zásobníku s běžnou vodou z řadu. A to značilo jediné: rašelinovému substrátu jsem během cca ¾ roku plíživě zvýšil pH.

Chybu jsem si uvědomil, ale byla zrovna zimní sezóna a nechtěl jsem rostlině zasahovat do dormance (měla-li jakou). Vypadala už dost slabě: několik světle zelených lístků s bídnými pastičkami už neslibovalo žádný pěstitelský zázrak a tak jsem popravdě už ani vlastně moc nevěřil, že se dočká jara (stále v klimatizované serverovně).

Překvapila. Jara se dožila a vypadala, že to nehodlá vzdát. A tak jsem ji vzal na vejlet.

Fáze III: Domácí parapet

Po pěti a půl letech jsem si v červnu vzal Dionaeu na letní sezónu domů, vymyslel nový způsob zalévání a přesadil ji.

Hodlal jsem provést vabank — buď dostane novej bejvák se vší parádou a dá to, anebo.. to prostě nedá. Jediné parapety, kam můžu něco dávat, mám na jihovýchod, slunce sem v létě svítí od brzkého východu až do cca 13:30, to je nějakých 7-8 hodin. Není to mnoho. Ale je to přímé slunce. Zkusím to.

Blížila se letní horka a tak jsem se nechtěl spoléhat na centimetrovou hladinu v podmisce. Hlouběji jsem květináč utopit ve vnější nádobě nechtěl, protože to by se zase kořínky koupaly ve stojaté vodě a mohly by začít zahnívat. Pohledal jsem tedy na netu a nejdřív mne zaujala filcová podložka pod květník, která si po knotu nasává vodu ze zásobníku (třeba nějaké sklenice), ale zdálo se mi, že plocha filcu je velká (umocněná jeho vlákny) a usoudil jsem, že bude moc velký a zbytečný odpar. Až teprve druhý patent se mi zalíbil: do květníku se vloží knot z neorganického nehnijícího materiálu, vyvede se jedním z drenážních otvorů dolů, květník se postaví na jiný obrácený květník a celé se to vloží do nádoby s vodou. Třeba do kyblíku nebo ozdobného květináče. Ponořený je jen knot a ten vzlínavostí dopravuje vodu do substrátu.

Použil jsem obyčejnou rašelinu s trochou hrubého písku támhle z hromádky vedle baráku. Černá štíhlá cibulka vypadala k světu, kořínky dobré, jen ty tři lístky byly jak pětidenní salát z oblohy v blbé restauraci. Knoty prodávají v zahradnictvích za pár korun. Na jednom jsem udělal uzel, vložil do spodní poloviny substrátu a nad něj zapíchl zesláblou masožravku. Prolil, zalil, postavil na parapet a čekal.

Chvíli se nic nedělo. To nebylo špatné, listy ani po týdnu neodešly! Nadšení však vystřídala pěkná rána.

Začala tropická červencová vedra oscilující kolem 35 °C. Zkušenosti ostřílených pěstitelů ale radily: „Mucholapky nejsou žádné křehotinky, ve své domovině se o sebe musí postarat i při požárech; tím, že je budete úzkostlivě udržovat doma, z nich silné jedince nevychováte! Dejte jim čouda!“ A tak jsem odolal pokušení pacienta odstavit a ponechal ho na plném žáru. Prvních pár dní to nevypadalo, že by se fotonová a infra smršť na mucholapce jakkoliv podepsala. A nejspíš by tomu tak bylo i nadále. Jenže pak jsem jednoho dne nedal pozor na správné provlhčení substrátu, který se ještě úplně neadaptoval ze stavu sušeného na stav kapilárně vedoucí tekutinu, a pár hodin na dopoledním slunci vykonalo dílo zkázy: rostlinka lehla doslova popelem. I ty slabé zbytky zajišťující jakž-takž fotosyntézu skončily mou neopatrností a nezůstala ani buňka. Radši vidět Národní divadlo hořet, jak říká moje ségra.

Pořád jsem měl na paměti slova našeho skvělého masožravkáře Radka o přírodních požárech a o tom, jak je to vlastně normální, že rostlina přijde o veškerou svou foliaci. Substrát jsem řádně provlhčil, schoval do stínu a nechal být.

A mucholapka podivná v dalším ohledu dostála svému jménu: po cca 10 dnech v mrtvé růžici povystrčila rajcovně první smaragdově zelené ramínko, zárodek řapíku s ohnutou pastičkou. Vyhodil jsem ji zpátky do hicu na letní parapet a do měsíce měla tři, tři čerstvé, pěkně zelené lístky. Pasti byly sice deformované a některé i nefunkční (invertované), ale to nevadilo. Pak přišly během šesti týdnů 4 další, plnohodnotné a pěkně do červena zabarvené bagry s hrdě a hrozivě vytrčenými tesáky a dokonale nastraženými sadami spouštěčů. Samozavlažovací systém funguje výborně — v těch největších vedrech bez problému vydržel substrát 5 dní mokrý. Po návratu z dovolené mě dokonce čekala pěkně morbidní scéna: jedna z menších pastí měla uloveného poměrně masivního sekáče, přesně za tělíčko. Groteskní nohy trčící na všechny strany nejspíš v marném zápasu pozavíraly okolní pasti, ale pavoukovi to nebylo nic platné. Byl splácnut a vysát.

Mucholapka je u mě přesně šest let a je vitální tak, jako už dlouho ne. Zažila už pravda lepší dny, ale pořád to byl dobře udržovaný stav z prodejny. Současný vzhled je už jen moje vizitka, prakticky od nuly.

Teď začíná podzim. Dny se zkracují, noci budou čím dál chladnější. Mám v plánu ji držet venku až do mrazů. Cílem je, aby přešla do stádia přirozené dormance. Listy určitě přilehnou k zemi, ztenčí se a možná i úplně odejdou. Důležité je sice zmírnit zálivku, ale nenechat cibulku uschnout. Rovněž mráz nesmí cibulku poškodit. Pokud bude hodně chladno a v noci bude mrznout, přesunu ji na chodbu bytovky, kde je pouze chladno. Máma tomu říká, že dává kytky na hanbu.

Jsem už teď napnutej, jak to na jaře bude. Snad dobrý.