Deníček
6.7.2017 Koji
Pracuji na nemálo věcech, protože po skvělé jarní mykologické sezóně přichází klasické letní sucho. Jelikož Zuzka pomalu konzervuje (jak příznačné!) svůj blog Zkvašeno, rozhodl jsem se přispět miniseriálem o plesnivění rýže koji a výrobě miso pasty podrobně. To jsem zvědav, kolik bláznů se do toho pustí. Zatím vím jen o Marasovi, že v tom frčí, ale jinak jsme pořád ještě národ umňami chutí nepolíbený.
Další velký projekt už je také na spadnutí, stay tuned.
12.10.2016 Zelí
Fermentuji, tedy jsem, a ještě navíc už jsem dost velký na to, abych přestal věci jen tak pošťuchovat z legrace a pustil se do nich seriózně: na nadcházející zimní sezónu jsem našlapal do zeláku a velkých sklenic pro sebe a svou rodinu 30 kilo sauerkrautu. Už dlouho jsem nezažil tak hluboké uspokojení z dobrého průběhu celé akce, ze které se stala vyloženě spirituální záležitost.
V nedalekém zahradnictví moudře pořádají jeden víkend v říjnu zelobraní, takže jsem odhodil všechny záměry vykoupit blbé supermarkety a nabral celé hlávky krásného křupavého a šťavnatého bohatství přímo z Polabí, načež jsem je podrobil klasickému krouhání do vany a následnému masakru lipovou větví zvící tloušťky paže dospělého neandrtálce.
Všecko bublá a žije jak má, zima může přijít!
15.8.2016 Focení
Tak mě vlastně napadlo, že už je to deset let, co jsem si koupil první zrcadlovku Canon 300D na focení festivalů a koncertů. Nesmírně jsem se s ní vyblbnul a jak byla pomalá a v ničem mi nepomohla, naučil jsem se na ní vytlouct z foťáku maximum. Asi jako když jezdíte v autoškole stopětkou. Když pak morálně dosloužila, přešel jsem na vyšší poloamatérskou řadu 40D a u té jsem dodnes zůstal, i když má bug, který způsobuje Err99. Přes natřískané a zpocené koncerty k broukům a kytkám, skrz velehory a veledoly, divadla, pekelnické show, zoologické zahrady a kávové extrakce, skončil jsem snad u nejmeditativnější disciplíny ze všech — focení hub. Houby se nehýbou. Můžu jednu plodnici obrazově studovat tak dlouho, dokud mě nesežerou definitivně komáři. Najít se dají v každém měsíci v roce a je jich k ulovení do sbírky tisíce. Ještě mi jich pár chybí — na další desítku let mám asi ještě co dělat.
7.6.2016 Chřest
Asi nikdy nepochopím, co je tak báječného a (penězi) ceněného na chřestu. Výživová hodnota nulová, chuť hořko-blivajzno-sirně-kedlubnová, riziko ovařeného zdřevnatělého nepoživatelného košťálu maximální (a ano, vím jak se loupe, připravuje a jak rychle podléhá zkáze). Zbytečná věc na talíři, to už je i ta brokolice užitečnější, aspoň texturou.
2.6.2016 Kras
Nikdo se mi snad ani nemůže divit, že bych z krajiny Českého krasu chtěl kdy odcházet někam jinam. Vyrostl jsem tu, medituji zde a učím se číst přírodu. V krasu máme všechno, snad kromě rovného lesa — toho se tu pravda člověk naděje na ploše zvící sotva dědského hřiště. Ale jinak je to prostě krása na dosah ruky.
Kdo není odtud, může se pidívat na dokument ČT, který sice v komentáři přetéká patosem, avšak tu sílu, kterou přehlédne karlštejna- a amerikychtivý tůrista s palcem na dotykáči mobilu, tu prostě tvůrci popsali. Až někdy přijedete na houby nebo na květenu, nechte sociální sítě doma. Tady to jde v pohodě bez nich.
21.4.2016 Mykobáseň
Složil jsem báseň pro jarní houbaře, račte si povšimnout sofistikovaných rytmů a i na téměř absolutní rým došlo:
Když lezu v dubnu pod trnky,
lovím tam závojenky podtrnky.
Je to dřina, chce to um,
šrámy, pyl a klíště,
snad najdu i příště,
Entoloma clypeatum.
A rovnou recenze:
„Je to pěkné, je tam taková naléhavost a řešení těch problémů, ale nesklouzává to do laciné pózy, která by z celého díla činila laciný škvár hodící se leda na odpolední čaje nebo pásmo básniček pro školní besídku.
Přesto by se autor měl zamyslet, jestli zvolená forma je vhodná pro dnešního člověka, kterému nestačí jen jedna sloka, ale zaslouží si mnohem víc, třeba dvě sloky. Celkově je to svěží dílko začínajícího houbaře, který nachází tak málo hub, že má o nich čas básnit. Uvidíme, čím nás tento autor překvapí příště, až porostou podzimní nebo jiné houby.“ — LZ
21.2.2016 Kafetalk
Kdo si chce poslechnout nějaké chytré řeči o projektu PiccoloNeexistuje, nechť dorazí v neděli 28.2. v 11 hodin na Kafetalk do Paralelního Polisu (Bitcoin Coffee). Přednáší Qwertosaurus.
4.2.2016 Ektomorf
Od telecího věku (co jsem v prváku vyrostl z dětských sádelných nánosů) jsem hubeňour a dost si libuju v tom, že můžu sníst kdykoliv jakékoliv množství čehokoliv. Hromádka pečených brambor s majonézou ve 23:35, tři svačiny, dvě večeře, prokládáno sacharidovými čoko koktejly Weider (jediné bez vanilinu), to všechno si můžu dovolit. Ale běda jak polevím — váha je schopná letět dolů krutou rychlostí, třeba při pobytu ve špitále je to díky „racionální stravě“ i 1 kilo denně. Běžnou stravou nepokryju ani bazální metabolismus.
Po roce nicnedělání a šetření s kaloriemi z lenosti jsem odhalil asi desetikilovou podváhu. Furt je mi zima a nemám sílu pohnout věcmi, kterými jsem běžně manipuloval. To končí. Začínám zapisovat navážené hodnoty a zahajuji protestní jedlovku. Denně přede mnou leží úkol v podobě bezmála půl kila (poly- a oligo-) sacharidů, skoro dvou set gramů bílkovin a deset deka tuků.
Jestli někdy pořídím pozemek na okopávání brambor, zelí, dřínu a koz, bude se hmota hodit.
16.12.2015 Antikouření
Jímá mne bezbřehá beznaděj při sledování toho, co se děje okolo obludně absurdního protikuřáckého zákona. Tolik prosebného křiku spoluobčanů vyžadujících, aby se o ně postaraly politické autority, to se na jedné hromadě jen tak nevidí. Ta hromada mi konzistencí připomíná to, co se nám stane v bytovce ve sklepě s kanalizací vždy, když trochu víc zaprší a já jdu vyklízet obsah kanalizačního řadu.
Pocit, že existuje právo na levné zboží a statky, že existuje právo využívat nabízené služby jinak, než jak je podnikatel nabízí, to všechno vede k tomu, že se nakonec všichni staneme státními zaměstnanci, unifikovanými šedými bytostmi bez špetky vlastního rozumu, sebereflexe a hlavně kreativity.
Takto umírá svoboda občana v přímém přenosu posvěcená demokracií. Hrozně moc se mi chce žít někde, kam nedosáhnou zákony, daně a moc státního úředníka. Hrozně.
15.12.2015 Misoholik
Stal se ze mě zcela beznadějný misoholik, neboli člověk zcela omámený a pohlcený tou skvělou lahodnou věcí, o které Japonci a Číňani vědí už stovky let, a my o ní víme leda prd. To, že existuje syntetická sójová omáčka a izolovaný glutaman sodný (pod názvem Glutasol), jsem věděl už v útlém dědství, ale že obojí může být ve skutečnosti produktem vlastně úplně neskutečně rafinovaných fermentačních pochodů, jsem začal tušit až někdy před pár lety díky článku v jednom čísle praštěného časopisu Esquire. Dílo dorazil samozřejmě Sandorkraut ve své knize Síla přírodní fermentace, to už mě nemohlo od činů odradit vůbec nic.
Hodlám tuto pochutinu prozkoumat až na dřeň, pořád nakládám pro své já v budoucnosti nové a nové varianty z kōji, které se mi daří pěstovat. Jednou ta budoucí instance mého hladového já té minulostní instanci bude blahořečit, že byla prozíravá a věděla, že ta z budoucnosti bude hladová a bude si chtít rychle vyrobit snídani, svačinu či večeři. Postačí miso rozmíchat v teplé vodě, přidat v libovolné kombinaci vařené luštěniny, tofu, vejce, houby, rýži, fermentovanou zeleninu, řasy, rybí maso a kdoví co ještě a naklopit to do otevřené hlavy.
Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčený, že život je příliš krátký na to, abychom jedli pořád dokola hloupé a nezajímavé jídlo připravené Babišovými továrnami a zabedněnými maloměstskými restauračními provozy. Je životně nezbytné potravinám rozumět, umět je vyprodukovat a připravit tak, aby nás (a hlavně mě) ovlivnily tím nejlepším možným způsobem. Abychom dohlédli od talíře na pole a věděli, co se v hrnci děje.